Vaganski Vrh z 0 m.n.m
V září 2021 jsme se rozhodli potrápit stehna, kolena a kůži a nezodpovědně jsme se vydali na nejvyšší vrchol Velebitu – Vaganski Vrh.
Suverénně jsme v kempu večer předtím na laciném tabletu po několika párech Ožujska v HERO módu na mapy.cz naklikali trasu, na prase přidali pár km navíc, aby to bylo delší a schválně dali panáka na zítřejší úspěch.
Ráno jsme samozřejmě vzali o litr vody méně, než se tak obecně doporučuje, protože to je zbytečná zátěž navíc.
Parkování
Na mapě jde vidět, že jsme to úplně od moře nešli, ale zase nám to ušetřilo dost času a výškových metrů neubralo vlastně vůbec. Jedno auto jsme nechali v cíli, což je infocentrum u vchodu do Malé Paklenice a druhé zase u vstupu do Velké Paklenice.
Tento economy mód parkování náš židovsky smýšlející kamarád doplnil o vstup zdarma a to tak, že jsme do parku vešli před 5. hodinou ranní. Jinak je vstup tuším 150 Kč nebo něco podobného.
Začátek trasy
Ze startu turista kráčí po chodníku, jinak se to nazvat nedá. Po cestě je několik málo pramenů. Hrdinsky vylévám vodu a piji dosyta z pramene, abych s sebou nic netáhl a čutoru doplňuji až u Ramići. Také do sebe valím tyčinku, je to přece nějakých 50 gramů:D Zvažuji po vzoru českých ironmanů navrtat podrážku, ale přeci jen..
Poslední možnost doplnění vody je Ramići:
Ramići guest house
Po hodině chůze se začíná rozednívat, my docházíme k poslední baště civilizace. Skvostně provedená horská chata Ramići a přilehlá osada. Vše na solárech, pokud chtějí provést přístavbu, týrají osla nebo koně. Kafe za deset kun, nepohrdáme, naopak, vychutnáváme. Na chatě je ubytován anglicky mluvící turista teoretik s krásným účesem, polemizuje bohatou angličtinou nad mapou. Víme své.
Pan domácí je zjevně gorol jak má být. Jeho rodiče zde žili, jejich rodiče to tu vybudovali, on zde natáhl vodu do plastu a elektriku ze střechy. Zná hory, umí dobře anglicky a nebojí se od rána škrábat brambory. Konkrétně se jedná o tento guest house: https://www.tripadvisor.com/Hotel_Review-g1466943-d21229978-Reviews-Ramica_Dvori-Starigrad_Paklenica_Zadar_County_Dalmatia.html
Sklopina
Z Ramići se ještě jdeme nějakých 200 metrů z trasy podívat na shluk několika domů rozložených doslova mezi skálami a přemýšlíme nad tím, jak tady mohl někdo žít a proč zde někdo žít chtěl. Ponurá atmosféra mezi kameny tyčícími se do nebo, nebe zarůstající korunami stromů a představa bezútěšné zimy vyvolávají otázky PROČ…
Pokračujeme cestou dál, nabuzeni kafíčkem řádu 200, takže ze začátku moc nevnímáme prudká stoupání, která zde začínají a později neberou konce. Naopak si užíváme perfektní značení. Toto značení balkánského typu – bílý flek s červeným okrajem, nás za celou dobu tohoto treku nenechalo ve štychu, mají to zde fakt vymakané. Křižovatky jsou na kamenech značeny čarami ve směru jednotlivých cest.
Projdeme bukovým pralesem a každý po svém se vyrovnáváme s prvním významným zvýšením tepové frekvence. Já strategicky odmítám vodu. Geroj mode ON, nepotřebuji pít, vody bude třeba později.
Je třeba zmínit, že je možnost nejít přímo do kopce, ale jít to na okolo. Pan domácí na Ramići nám řekl, že je to dost času navíc, ale v reálu to bude maximálně hodina a půl a člověk možná více uvidí, příště to rozhodně zkusím na okolo. Na mapě níže jsme šli ve směru modré šipky, příště si užiji červenou šipku. Ještě jednou zmiňuji, Ramići – poslední voda, dál již zvlhnete leda z výhledů.
Jakmile skončí prales, přicházíme o poslední ochranu před sluncem a protože jen bába se maže, začínáme celkem intenzivně chytat bronz. Kopec je strmější, než nárůst případů v pandemii a tak jdeme postupně a nepřeháníme to. Ostatně to ani není možné. Za pralesem čeká suťoviště kde jeden krok dopředu znamená prach v ústech kamaráda níže a dva kroky lavinu šutrů. Beze srandy, místy jsem měl nahnáno. Ale nejlepší přijde! V tuto chvíli mají tyčinky z Lidlu doslova velmoc.
V první třetině suťoviště přicházíme o orientaci na trase a ztrácíme značku. Stejně to bylo jedno – musíme prostě nahoru. Postupně se vzdalujeme všemu, co má listí a společnost nám začínají dělat pouze kleče. V tomto totálním tichu, bezvětří a UV spoušti jen občas zazní padající kamení a nebo věta ve stylu „Kde jsi?“. Suť po několika desítkách minut vystřídají strmé skaliska a nám je jasné, že jsme měli jít jinudy. Naštěstí mapa říká, že jen trochu jinudy, takže jestli to nedáme, stane se tak jen kousek od trasy a najdou nás 😀
Volně ležící kamení náhle nahrazují nekonečné vápencové desky a já děkuji za to, že bronz začíná rudnout a že neprší. Jít po něčem podobném za mokra musí být skutečně gurmánská zkouška nervů.
Konečně se dostáváme nad skály a to přímo mezi neprochozí kleče. Telefon říká, že jsme správně, možná trochu vlevo. Mozek se tak snaží dělat trasu ze všeho, co vidí. Najednou jsme na malinkaté rovince a zatímco podporujeme globální řetězce dalšími tyčinkami s palmovým olejem nacházíme nedaleko trasu – za několika skupinama skupin seskupených klečí.
Jdeme za ní a pak po ní, nohy vyplavují kyselinu, situace se zdá být pod kontrolou. Chuťové buňky přímo explodují z malin, které se tváří celkem divoce. Mimochodem konečně jde pořádně vidět moře.
Přichází poslední křižovatka, poslední stoupání vnímáme jako nutné zlo, využíváme jej na nažhavení foťáků.
Jsme nahoře a výhledy jsou vskutku … něco, co chcete vidět znovu, když vzpomínáte nad klávesnicí. Na jednu stranu moře, na druhou stranu krásné placky chorvatského záhoří, plné polí a lákající ke dlouhým vyjížďkám na kole.
Kolem krouží dravec a vánek lehce osvěžuje.
Odlovujeme kešku, vracíme se na trasu. V tuto chvíli jako naprostý amatér a začátečník pociťuji vítězství (což mi nakonec pomohlo, protože lepší je nevědět). Začínáme sestup na jehož počátku se musíme pár metrů vrátit k poslední křižovatce. Pak následuje dlouhá hřebenovka (na mapě níže). Konkrétně necelých 5 km a šlo by to protáhnout o křižovatku, dvě, dál.
Hřeben není, jak si mnoho lidí myslí, rovina na horách. Jsou to zuby hřebenu, tedy nahoru dolu, ale někde nahoře. Tady jsou zuby malé a táhlé. Člověk pociťuje … slunko a .. a hele tady začíná žízeň! Po 5ti locích si v lahvi nechávám cca 3 deci vody a užívám si výhledy na dříve zaminované kopce.
Přemýšlím nad tím, jak může někdo s jistotou tvrdit, že je něco odminováno. Spousta kamenů v trávě nechává ideální příležitosti něco někam schovat – vrch Malovan.
Potkáváme několik dolin stranou od cesty, kde by jeden čekal aspoň malou vodní hladinu, ale je to tak, jak se praví. Sucho a žádné přečerpávací elektrárny!
Hřebenovka končí a nás čeká sestup. Nohy jsou odpočaté, je třeba potrápit sestupovou část svalstva. Příroda se rozhodla otočit kolečkem termostatu ještě více doprava, což zdatně kompenzujeme dopitím poslední vody a káravým pohledem slunci přímo do očí. Sestup je opravdu intenzivní a jak už tomu bývá, i dolů to trvá a bolí.
Planiny se rychle mění na mezi borovicemi kroutící se cestičku s kamínky a kameny na povrchu, což dodatečně příjemně masíruje a pokouší kotníky. Po kilometru a půl strmého sestupu docházíme k útulně Planinarsko sklonište Ivine Vodice. Podle mapy je napravo od ní pramen, v reálu je to suchá studna. Útulna je to moc pěkná, mít čas, klidně bych tu nějakou rakiji večer setnul, nás však v kempu čekají ženy a děti a tak valíme dál.
Docela často se mění charakter lesa, kterým procházíme. Po několika dalších kilometrech ve stínu stromů dorážíme do vyschlého koryta řeky Mala Paklenica a tady začíná pravý hell, koření celého výletu, slast pro magory z Čechie, posun hranic a lámání zažitých stereotypů o svalové hmotě ve stehnách.
Obrovské balvany, malé kameny, občas nutnost vylézt bokem nad řeku a o kus dál brzdit o stromy a sejít zpět do jejího koryta, pak zase a zase obrovské balvany. Tempo se snížilo téměř tak, jako bychom zase šplhali nahoru na Vaganski. Člověk hledá cestu a říká si, že tady to asi měl jít jinak a pak si uvědomí, že je na té cestě, která v daném místě asi zrovna neexistuje, po velké vodě se balvany přeskládaly…
Aby toho nebylo málo, v tomto vedru, potkáváme japonský turistický pár v sandálích (!) a černých ponožkách (!!), jdou proti nám, oba brýle jako Morfeus a hipster baťůžky jako brněnský liberál. Již zdálky vidíme, že jejich pokus zdolat Vaganski vrch v pozdním odpoledni nebude nic jiného, než cesta na smrt. V tom nás utvrzuje i to, že na sobě mají černé roušky proti covidu (!!!) a obcházejí nás obloukem i za cenu diskomfortu při zdolání dodatečných balvanů. Ti nedojdou. Ani tam, ale ani zpátky.
Na parkovišti sedáme do auta a pijeme asi 40ti stupňovou zvětralou fantu.
Skvělé dobrodružství, teď je zase na čase být hodným taťkou. Sahara.