Benčići – domy mají oči
Při cestách po kopcovité Istrii jsme často naráželi na vesničky, které byly zapomenuty v čase, kde vládlo ticho, kam nevedl asfalt. Jen jednou se nám však podařilo najít kompletně vyklizené místo, kde byla nemalá část domů v zachovalém stavu. Tímto místem je kamenná vesnička o dvou ulicích – Benčići u městečka Hum.
Odbočka z hlavní cesty ve vesnici Ročko Polje byla jasným důkazem, že jedeme správně a bude se konat poctivý urbex. Ubylo asfaltu a přibylo děr. Po chvíli se u města Hum asfalt ztratil úplně a já si překontroloval stav paliva a teploty, cesta vedla z kopce a vedla z kopce dlouho, nebylo tedy žádoucí sjet do očekávané díry s prázdnou nádrží nebo technickým problémem. Cesta z kopce vedla opravdu, opravdu dlouho, vzdálenost subjektivně narostla deseti kilometrovou rychlostí, rychleji to ani kvůli velkému kamení a co chvíli kvůli chybějícímu kamení nešlo.
Minuli jsme odbočku k nějakému domu (Brisacio) a po dalším nekonečném klesání jsme mezi stromy zahlédlli letním listím kryté stěny domů. Přepadal mě povědomý skeptický dojem – co tu děláme kvůli pár rozbořeným barabiznám. Během 30 vteřin jsem se však začal pousmívat, protože mi bylo jasné, že něco podobného jsem vlastně ještě nikdy neviděl.
Příjezd do vesnice nám odhalil malebné kamenné dvou až třípatrové stavby se sytě modrými okenicemi, celé porostlé vínem. Dali jsme se do průzkumu všech přístupných domů.
Některé domy stále nesly známky nedávného osídlení a ticho zde bylo tak mimořádně ponuré, že jsem se nemohl několikrát neotočit, abych si ověřil, že se z okna nevytratí něčí pohled nebo že někdo neuskočí za roh nebo že mě někdo zezadu nepřetáhne trakařem natřeným sytě modrou barvou.
Postupným zkoumáním historie zaseté do kamenných zdí jsme objevili na jednom z vrat na náměstí nebo snad na dvoře (člověk to v takto kompaktní vesnici jednoduše nerozliší) kalendář otočený na červen 2018. Byl červenec 2018. A tak jsem si řekl – domy jsou rozpadlé, nikdo zde nežije, poslední cesta zdejších obyvatel ven z vesnice byla pravděpodobně na márách.
Ke svému překvapení jsem zjistil, že za některýma doširoka rozvalenýma úzkýma dvířkama jsou zachovalé interiéry. Do schodů jsem se povětšinou kvůli jejich stavu neodvážil, ale temná zabedněná přízemí rozhodně stála zato. Místy jsme našli kompletní kuchyň, jinde obyváček, vše v jugoslávském vesnickém stylu.
Pot mě polil ve chvíli, když jsem zjistil, že v domě s vymontovanýma žárovkama stále svítí kontrolka na elektroměru. Pokud však o nás někdo věděl, nedal nám to najevo. Lokalitu jsme našli v jednom z fór na Internetu, následně jsme ji velmi pracně dohledali na mapách a se skepsí dorazili na místo, které nás překvapilo svou zachovalostí. Nebyli jsme tedy prvními a ani posledními. Jestli zde někdo stále přežívá, je na turisty zvyklý.
